Litva. Jedna ze tří pobaltských republik, které byly v minulosti součástí Sovětského svazu.

Jméno země je prý odvozeno od slova „déšť“ nebo „pršet“, ale během naší poslední erasmovské návštěvy jí tento název vůbec neseděl. Bylo totiž horko, horko a ještě větší horko.

Naše poslední mobilita v projektu Erasmus+ trvala celých pět dní (3. – 7. června 2019). Během nich byl náš tým Mgr. Jiří Andrys, Mgr. Zuzana Kramarenková a Ing. Šárka Onderková hostem naší partnerské školy, jejíž učitelé a žáci nám připravili opravdu pestrý a zajímavý, ale zároveň velmi náročný program.

Vilniaus Prano Masioto Pradine Mokykla – uhodnete, co to znamená? Určitě ne, protože litevština je pro nás úplně nepochopitelný jazyk, nepodobný ničemu. Patří totiž do malé skupiny baltských jazyků – dnes existují pouze dva: litevština a lotyšština. Takže: pradine mokykla je základní škola. Prano Masioto byl litevský spisovatel knih pro děti, po kterém má škola jméno (taková naše doktorka Lukášová). My jsme se naučili jen pár slov, která jsme zpívali v písničce: koja=noha, pečei=rameno, ranka=ruka, peda=chodidlo. No uznejte – podobá se to něčemu?

Komunikačním jazykem projektu je angličtina, ale některé děti a učitelé pocházejí z rusky mluvících rodin, a tak jsme použili velmi často i tento jazyk.

V naší partnerské škole jsou 3 třídy v každém ze 4 ročníků. Děti nosí uniformy a orientují se na umění – tance, zpěv, tradiční řemesla apod. A tak jsme to zkoušeli i my. Kromě prohlídky města s průvodkyní jsme „prošmejdili“ i celou školu a zapojili se do mnoha aktivit. Třeba jsme plstili – já jsem netušila, že taková činnost existuje! Taky jsme měli workshop s boomwhackers, učili se litevskou písničku nebo rytmické tleskací cvičení. (To jsme už zkusili i tady a třeba 4. A, nebo členům sboru to jde moc pěkně!)

A představte si, že jsme byli i v opravdové vikingské vesnici! Tam jsme si museli namlít obilí, uplácat z těsta placičky a opéct je nad ohněm. Docela dřina! Taky jsme uvařili čaj z různých bylin a jedli plástvový med.

Kromě toho všeho jsme si prohlédli také sídlo vlády, vyzkoušeli si, jak se sedí v premiérském křesle a vyslechli si přednášku vládní odbornice na školství.

Týden tak uběhl jako voda a my musíme jen konstatovat, že je škoda, že náš projekt A Thousand Cultures, One Europe končí. Za dva roky jsme nejen viděli různé školské systémy a zařízení, ale hlavně dali o sobě vědět na mnoha místech Evropy.

Teď už i ve španělské Cuence, polském Krakově, velšském Barry, italském Comu a litevském Vilniusu vědí, že v Hrabůvce je škola doktorky Lukášové, která si v mezinárodním srovnání nevede vůbec špatně.

Prohlédněte si fotografie.

Mgr. Zuzana Kramarenková, školní koordinátorka mezinárodního projektu Tisíc kultur, jedna Evropa