Redakce časopisu Kamarádi vyhlásila výtvarnou soutěž „Vícejazyčnost je bohatství“.

Soutěž je určena dětem, které pocházejí z kulturně odlišného prostředí nebo se učí a komunikují vedle češtiny také v dalším jazyce. Je založena na čtení či předčítání literárních děl a vytváření výtvarných děl na námět přečteného. Soutěž je vyhlášena Spolkem Zaedno v rámci projektu Kamarádi.

A kdo jiný by se měl takové soutěže zúčastnit než žáci VIII. A, kteří do svého středu přijali Margaritu Baleru – Ukrajinku z Izjumu? Svůj silný příběh o útěku z domu a strastiplné cestě k nám do Ostravy sepsala v ukrajinštině a přeložila do češtiny.

Spolu s Karolínou Slanou se pod názvem KarGo ujala i výtvarného zpracování svého příběhu a pod odborným vedením Mgr. Jany Gořulové vytvořily celý cyklus kreseb, dokumentujících její příběh.

Teď jsme v očekávání. Kresby jsou odeslány, možná budou oceněny, ale to není tak důležité. Na několika výstavách v Praze se budou moci lidé seznámit s opravdovým příběhem jedné obyčejné holky z Ukrajiny.

Seznamte se i vy – foto výtvarného příběhu.

Mgr. Zuzana Kramarenková

Margarita Balera, Karolína Slaná

Ráno 24. února. Jako obvykle jsem spala a chtěla jsem vstát do školy, ale maminka mě vzbudila a řekla, že do školy nepůjdeme. Vzhledem k tomu, že začala válka, byla jsem velmi překvapena, protože mě ani nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Začali jsme sledovat zprávy a velmi nás tyto události vyděsily. Poté jsme začali přemýšlet, co dělat, a rozhodli se prozatím připravit věci na každý případ, stále jsme doufali, že bude vše v pořádku. Den za dnem ubíhal, někde poblíž našeho města jsme slyšeli výbuchy a výstřely.

Ale v noci na 28. února jsme slyšeli letadla shazovat bomby. Rychle jsme se oblékli a šli na chodbu, protože to byla jediná místnost bez oken, rozhodli jsme se tam přespat. Celou noc jsem skoro nespala, usnout bylo velmi děsivé, protože kdo ví, co se teď může stát. Den po hrozné noci byla zhasnutá světla a téměř žádný signál, neměli jsme možnost zavolat příbuzným a kvůli výpadku proudu jsme dlouho neměli vodu a jídlo.

Po pár dnech, v noci na 2 března, jsme byli silně ostřelováni a my jsme prostě nemohli zůstat doma. Takže jsme museli jít do sklepa. Měli jsme málo jídla a vody, seděli jsme potmě, protože jsme neměli světlo. Každý nový den se zdál dlouhý, velmi dlouhý, ubíhal velmi pomalu a únavně.

Tak nás 6. března, ráno v 5 hodin ráno vzbudila maminka a řekla, ať si sbalíme věci. Nakonec jsme vylezli ze sklepa a šli do domu, velmi rychle jsme začali sbírat věci a dokumenty, po chvíli jsme se rozloučili s mazlíčky a nasedli do auta a jeli na nádraží do vedlejšího města.

Když jsme přijeli na nádraží, čekali jsme na vlak, čekali jsme dlouho, bylo tam hodně lidí, moc různých lidí, babiček, dědečků a malých dětí. Přijelo několik vlaků, ale nestihli jsme je. Bylo tam moc lidí a všichni měli strach. Tak jsme stáli celý den na nádraží, od časného rána do noci. Strávili jsme tam další dlouhou noc, seděli jsme na podlaze, stále byla zima.

Až v 8 hodin ráno dalšího dne přijel další vlak, do kterého jsme mohli nastoupit. Muži nesměli, takže můj otec musel zůstat.

Cestovali jsme 2 dny, velmi těžké 2 dny. V jednom kupé bylo 11 osob a byla navržena pro 4 osoby. Bylo tam plno, ale byly tam veselé děti, se kterými se dalo mluvit. Několikrát vlak zastavil, protože byl letecký poplach, 1-2 jsme jen stáli ve středních polích, bylo to velmi děsivé. Přesto jsme 2. den večer dorazili do Lvova, tam jsme se ubytovali u známých a druhý den v časných ranních hodinách jsme vyrazili na kraj hranice u ČR.

Na hranicích nás vyzvedl známý a odvezl k němu domů. Poté, co jsme tam strávili jednu noc, šli jsme za dobrovolníky, zaregistrovali se a udělali dokumenty. Dostalo se nám velké pomoci a podpory. Ubytovali jsme se na 2 týdny v hotelu, během těchto 2 týdnů jsme si museli najít dům nebo byt, abychom někde bydleli. Po celou tu dobu jsem se teprve potom mohla pořádně vyspat.

Dny plynuly, s naším domem nebylo žádné spojení, měla jsem velké obavy a pořád myslela na otce a domácí mazlíčky. Ještě 2 týdny uplynuly a pomohli nám znovu najít byt. Byli jsme velmi vděční, že nám dokázali pomoci.

Teď jsem jim moc vděčná za vše, co mohli pomoci!! Ale to je vše. Šla jsem do školy a začala jsem se pro sebe učit česky. Je to pro mě velmi těžké, ale snažím se udělat maximum pro to, abych byla veselá.

Margarita Balera, Karolína Slaná

Ранок 24 лютого. Я як завжди спала и вже хотіла вставати до школи,але мене разбудила мама та сказала що ми не зможемо піти до школи. Через те що почалась війна, я дуже здивувалася бо навіть не думала що може таке трапитись. Ми почали дивитися новини і були дуже налякані від цих подій. Після ми почали думати що нам робити, та вирішили поки що підготувати речи про всякий випадок,ми усе ж надіялись що все буде добре..

Проходив день за днем, ми чули вибухи та постріли десь неподалік від нашого міста.

Та в ніч 28 лютого, ми почули літаки які пускали бомби. Ми швидко одяглись та пішли до коридору, так як то була єдина кімната без вінок ми вирішили провести там ніч. Усю ніч я майже не спала, було дуже страшно засинати, бо хто зна що зараз може статися. На наступний день після жахливої ночі, нам відключили світло та майже не було сигналу, у нас не було можливість зателефонувати до рідних, та через те що пропало світло в нас довгий час не було води,та їжі.

Після декількох днів 2 березня в ночі, нас дуже сильно почали обстрілювати, та ми просто не могли залишитися вдома. Тому нам довелося йти в підвал. В нас було мало їжі та води, ми сиділи в темряві бо світла в нас не було. Кожен новий день здавався довгим дуже довгим, він проходив дуже повільно та втомливо. И ось в ранці 6 березня в 5 годин ранку, нас разбудила мама та сказала збиратись речі. Ми нарешті вилізли з підвалу та пішли до будинку, дуже швидко ми почали збирати речі та документи, через деякий час ми попрощались з домашніми тваринами та сіли до авто та поїхали на вокзал в інше місто.

Приїхавши до вокзалу ми чекали на потяг, довго чекали, людей було дуже багато, різних людей бабусь, дідусів та маленький дітей було забагато. Приїхало кілька поїздів але ми не як не могли попасти до них. Було занадто багато людей та всі були налякані. Так ми простояли увесь день на вокзалі, від самого ранку до ночі. Провели ще одну довгу ніч там, ми сиділи на підлозі, було холодно ще. Вже тільки в 8 годин ранку наступного дня прийшов ще один потяг, та ми змогли сісти в нього. Чоловіків не пропускали тому мій батько вимушений був залишитись.

Їхали ми 2 дні, дуже тяжких 2 дні. В одноній кабіні було 11 людей а вона розрахована на 4 людей. Було тісно але там були веселі діти з якими можно було поговорити. Декілька разів поїзд зупинявся,бо була повітряна тривога, 1-2 ми просто стояли посередні поля, було дуже страшно. Та все ж на 2 день в вечері ми приїхали до Львову,Tам ми залишилась у знайомиться, та все вранці наступного дня ми поїхали до грани границі біля Чехії.

Нас забрав знайомий з границы, та повізь до себе додому. переночувавши там одну ніч ми поїхали до волонтерів, реєструватися та робити документи. Нам дуже сильно допомоги та підтримали. Ми поселились в готелі, на 2 неділі, за ці 2 неділі ми повинні були знати собі дім чи квартиру, щоб десь жити далі. За увесь цей час я тільки тоді змогла нормально виспатися.