Zápisky z Bretaně (aneb mezinárodní mobilita v rámci projektu Comenius)
Poslední cesta v rámci mezinárodního projektu Comenius nás zavedla daleko do bretaňského městečka Lannion. Bretaň je historická provincie v západní Francii na stejnojmenném poloostrově a současně jeden z 26 francouzských regionů. Její rozloha činí 27 208 km2 a má necelé 3 miliony obyvatel.

Úterý 10. června

Nezačíná to vůbec dobře. Brzy ráno dostáváme e-mail od francouzského dopravce, že rychlovlak TGV, který nás měl dovézt z Paříže do Lannionu, nepojede. Stávkují strojvůdci. A tak celé dopoledne řešíme náhradní dopravu, nakonec po poradě s naším francouzským kolegou Michelem Quemenerem volíme cestu autem z půjčovny. Odpoledne tedy naše malá výprava vyráží na cestu – pro dnešek jen vlakem do Prahy.

 

Středa 11. června

Po snídani odjíždíme na letiště. Po téměř dvouhodinovém letu přistáváme chvíli před polednem v Paříži (později se dozvídáme, že průběh letu sledovali ve škole on- line :-)) a vyřizujeme zapůjčení auta. Máme před sebou více než 600 km dlouhou cestu do Lannionu. Chvíle nervozity, než se vymotáme z okruhu kolem Paříže a pak už jedeme jako o závod – kolegyně Zuzana Kramarenková si pochvaluje kvalitu francouzské dálnice a hlavně slušnost tamních řidičů. Po šesti hodinách jízdy jsme konečně u cíle. Rychlá sprcha a už nás čeká setkání s ostatními, jak jinak, než u večeře. Seznamujeme se s těmi, které ještě neznáme, ale hlavně se radostně vítáme se „starými známými“, kteří před dvěma lety navštívili Ostravu. Máme pocit, jako by to bylo teprve včera. Hlavním tématem večera jsou pochopitelně trampoty cestování – nejsme jediní, komu stávka francouzských strojvůdců zkomplikovala život, více či méně musely improvizovat všechny výpravy.

 

Čtvrtek 12. června

Probouzíme se do slunečného rána. Po snídani (ach, ty nadýchané croissanty…) nás autobus odváží do školy do několik kilometrů vzdáleného Pleumeur Bodou. Škola je to malá, v pěti třídách Ecole primaire (obdoba našeho 1. stupně ZŠ) se tady učí asi 120 dětí.

Děti ze třetí třídy nás vítají u branky školní zahrady písničkou a my jsme překvapeni (tento den rozhodně ne naposledy), na co všechno se dá zpěv doprovázet – kytaru, flétnu, dřívka a triangl samozřejmě známe taky, ale nenapadlo by nás „hrát“ třeba na kamínky, lastury nebo šišky. Přesouváme se do školy a všude nás vítají děti oblečené v barvách partnerských zemí (nacházíme i „své“ červeno-modro-bílé), třídy a chodby jsou vyzdobeny vlajkami a českými, polskými, německými, španělskými a velšskými nápisy. Hostitelé vsadili na hudbu, a tak posloucháme bretaňské písničky, občas zazní i němčina nebo katalánština. A v jedné třídě nás překvapí „orchestr“ hrající na penály, učebnice či složky na sešity. Jsme naprosto okouzleni, zvláště paní učitelka Kramarenková, která vrtí hlavou a nechápe, že ji něco takového taky nenapadlo.

Zatímco tedy naše hudebnice všechno natáčí, zbývající část české výpravy, tj. kolegyně Silvie Pidrová a já, zvědavě okukuje výzdobu tříd. Naučné tabule s písmem (to francouzské je kulatější a více „kudrlinkovatější“ než naše), netradiční zobrazení ročních dob a měsíců, které slouží zároveň jako přehled, kdy které dítě slaví narozeniny (už se těšíme, jak tento nápad použijeme ve svých třídách), výtvarné práce dětí, využívajících toho, že je nadosah moře se všemi těmi krásnými škeblemi, lasturami a ulitami…

A celou dobu napřed tajně a potom už zcela nepokrytě závidíme našim bretaňským hostitelům, jak jsou jejich děti hodné a ukázněné, připadá nám, že reagují na pouhý pohyb očí svých učitelů. Když už hrozí, že samou závistí pukneme, promluvíme s kolegyní Silvií na děti v jejich rodném jazyce. Ani jedna francouzštinu neovládáme, tuhle jedinou větu s námi pilovala Francouzka Christine celý včerejší večer, takže není divu, že se děti můžou potrhat smíchy (ostatně stejně jsme reagovaly i my, když se naši hostitelé pokoušeli vyslovit český jazykolam Strč prst skrz krk). A najednou se slupka, kterou způsobilo napětí a tréma, odloupává a my s potěšením zjišťujeme, že všechny děti jsou stejné :-).

Ještě jednou pocítíme lehkou závist či spíše lítost nad tím, že my to nemáme – zvoní na velkou přestávku a protože je hezky, děti vybíhají ven. Hned před školou je asfaltové hřiště s basketbalovými koši a na hřiště navazuje zahrada nebo lépe řečeno malý lesopark, v němž nechybí ani kruhová chýše z kůlů a větví. A přestože děti docela řádí, přece jen se ta stovka malých raubířů v tom velkém prostoru rozptýlí snáze, než dvojnásobek v našem malém atriu…

Děti se s námi ještě rozloučí písničkou Bratře Kubo, zazpívanou ve všech jazycích partnerských zemí, a před námi je už volné odpoledne. Procházíme se Lannionem, na místním trhu nakupujeme dárky.
Kolem páté pro nás přijíždějí francouzští hostitelé a svými auty nás odvážejí do přímořského městečka Ploumanac’h. Procházíme se malebným bretaňským pobřežím až k majáku Men-Ruz, brouzdáme se oceánem, sbíráme mušličky. Fotíme přírodu, sebe i ostravského koníka, náš talisman. Krásný den je zakončen společnou večeří, při níž si sdělujeme dojmy ze školy a vůbec z celé návštěvy.

 

Pátek 13. června

Ráno opět začíná ve škole, nejdříve máme na programu Ecole maternelle – školku. Porovnáváme prostory, vybavení, děti. Všechno se zdá být srovnatelné, i děti jsou docela živé a upovídané, jen hladina hlasitosti je daleko nižší, děti i paní učitelky mluví spíše polohlasně. Prohlížíme si výzdobu tříd a spoustu pomůcek, které bychom čekali možná až v první třídě a dozvídáme se, že ve Francii se děti učí číst už ve školce. Začínají globální metodou (zjednodušeně – celé napsané slovo se bere jako určitý grafický symbol a přiřazuje se k příslušnému obrázku) a v první třídě na to pak navazují metodou genetickou (hláskovou).

Od předškoláků se ještě na chvíli přesouváme do školních tříd, tentokrát si s námi děti chtějí procvičit svou angličtinu. Kladou nám otázky, zajímají se, odkud jsme přijeli, hádají, jakým jazykem mluvíme. My si zase prohlížíme jejich učebnice a pracovní sešity a necháváme si vysvětlit úkoly, na kterých zrovna pracují. Kde nestačí angličtina, přicházejí na pomoc ruce :-).

Rozloučíme se s dětmi a čeká nás práce na projektu. Měli jsme za úkol vybrat a zpracovat nějakou národní legendu o vodě. A tak se vzájemně seznamujeme se svými pověstmi, předáváme si a prohlížíme booklety a promítáme videa s tanečním nebo dramatickým ztvárněním. Naše škola si vybrala Erbenovu baladu Vodník – děti nakreslily obrázky k jednotlivým částem a připsaly k nim anglický překlad této básně. Dramatizaci pak nastudovala se svými páťáky paní učitelka Lucie Podkulová.

Po prezentaci všech prací a následném zhodnocení projektu se naobědváme ve školní jídelně (a vzdáváme hold místnímu kuchaři, protože ryba jím připravená byla o několik tříd lepší, než předešlý večer v restauraci) a opět si jedeme na hodinu odpočinout k moři, tentokrát do Perros Guirec.

Poté, co jsme se v hotelu všichni hodili do gala, se setkáváme na recepci v Ile Grande s panem starostou a dalšími představiteli města. Po několika proslovech a oficiálním předání dárků začíná Bretaňský večer. Podávají se místní speciality a na parket nastupuje – no, něco jako bretaňská Ondřejnica, jenže bez tradičních krojů. Čtyři muzikanti hrající na housle, harmoniku, klarinet a dudy a velká skupina tanečníků. Těšíme se na vystoupení, ale velice brzy jsme vyvedeni z omylu – tanečníci a tanečnice si nás rozeberou, rozestaví do kruhu a začíná výuka bretaňských tanců. Chvíli trvá, než se vžijeme do pro nás trochu cizích rytmů, ale snaha je na obou stranách a hlavně se všichni skvěle bavíme.

 

Sobota 14. června

Ani jsme se nenadáli a je tady poslední den naší návštěvy. Ten tradičně bývá věnován odpočinku a také poznávání hezkých a zajímavých míst v blízkém i vzdálenějším okolí.
Naši bretaňští hostitelé pro nás připravili výlet lodí a piknik na pláži. Docela pozdě vstáváme (únava nastřádaná za celý týden se někde musí projevit) a kolem jedenácté odjíždíme auty do Trebeurdenu. V přístavu se nalodíme a začíná plavba Atlantikem. Loď se líně pohupuje na vlnách, pozorujeme skalnaté pobřeží i vzdalující se město a dokonce můžeme na obrazovce sledovat potápěče, který je vybaven kamerou a zprostředkovává nám tak pohled na svět pod mořskou hladinou. Ne všem ale houpání lodi dělá dobře, a tak se vracíme na pevninu. Na pláži pomáháme nachystat piknik a pak už jen relaxujeme. Slunění na prohřátém písku střídáme s brouzdáním se v moři a sbíráním mušlí, ti otužilejší si jdou i zaplavat.

Francouzská učitelka Christine, se kterou se naše české trio spřátelilo už v Ostravě, nedaleko odtud bydlí, a tak nás zve na drink. Ocitáme se ve starém kamenném domě. Místnosti jsou malé, ale útulné, zařízené starožitným poctivým nábytkem, doplněným jednoduchými policemi, nová okna vytvářejí kontrast starým dřevěným parketám, na stěnách spousta maličkostí, za nimiž tušíme ruce paní domu. Christinina kamarádka nás pozoruje a přesně uhádne, co se nám honí hlavou, říká: Christinin dům je tak krásný, jako samotná Christine, ona tady patří.

Večer se ještě scházíme v restauraci k poslednímu společnému setkání. Loučíme se s vědomím, že s většinou lidí se už asi neuvidíme, ale doufáme, že navázaná přátelství přetrvají.

 

Neděle 15. června

A opět celý den na cestě. Víme už ale, co nás čeká, a tak jízdu autem do Paříže, let do Prahy i cestu vlakem do Ostravy přes drobné nesnáze v pohodě zvládáme.

Jsme doma.

Mgr. Vlasta Koppová

Fotografie si můžete prohlédnout TADY.