V sobotu 23. 3. 2013 se uskutečnil dlouho plánovaný turistický výšlap na trase Valašská Bystřice – Vsacký Cáb – Vsetín; délka trasy 18 km. Zpočátku byl mezi žactvem o tuto akci slušný zájem, jakmile však zjistili, že odjezd je naplánován na 06.00 hod. z ÚANu, jejich nadšení poněkud ochladlo. Naštěstí ne tolik jako teplota vzduchu na hřebenech Moravskoslezských Beskyd, takže se nakonec na zastávce autobusu sešlo 8 statečných: z učitelů Jiří Andrys a Dan Fešárek, z žáků Václav Celta, Filip Hrušovský, René Sikora, Jana Ztratilová a 2 benjamínci z 6. tříd – Terezka Köglerová a Petra Hoangová. Nepočetnou dětskou skupinu ještě doplnil bývalý žák naší školy Petr Doležílek.

Nejprve nás autobus z Ostravy dopravil do Rožnova pod Radhoštěm, kde jsme v mrazivém počasí strávili třičtvrtěhodinku čekáním na autobusový přípoj do Valašské Bystřice ke kostelu. Čekání jsme si krátili popíjením nealko nápojů v blízkém bufetu a poté poskakováním a podupáváním v mrazivém vzduchu v areálu rožnovského autobusového nádraží. Starší děti se odskočily zahřát do blízkého supermarketu.

Pokud by se vám snad mělo začít chtít použít nádražní toaletu, doporučuji se již předem rozhlížet po nějakém vhodném stromečku. Ne že by v areálu nebyl záchod. Je! A dokonce pěkný! Ale platit za něj víc než za štamprli rumu se mi zdá poněkud přehnané.

Z Valašské Bystřice od kostela jsme se vydali na naši pěší cestu. Prakticky vzato jsme vyrazili kolmo vzhůru a tím rozhodně nechci říci, že jsme jeli na kolech. Zchodil jsem toho již mnoho, ale takto příkré stoupání hned od startu jsem zažil málokde. Trochu jsem se bál o fyzickou kondici našich svěřenců, ale mé obavy se ukázaly jako zbytečné. Co však zbytečné nebylo, byla kontrola obuvi v Ostravě. Ve výšce 660 m nad mořem je již na tyto aktivity poněkud pozdě. Až zde – u odbočky na Búřov – jsem totiž zjistil (řečeno slovy pana Postráneckého z filmu S tebou mě baví svět), že Janička jde pouze v bačkůrkách (v jejím případě tedy v lehkých plátěných teniskách). Naštěstí se našli mezi námi dospěláci, kteří jí ochotně zapůjčili a nasadili návleky proti padání sněhu za okraje bot. Nebyl to – pravda – všelék, ale Janě hodně usnadnil chůzi a nám velmi pomohl.  MOC DĚKUJEME!

Od tohoto okamžiku až po hospodu s poetickým názvem Vsacký Cáb jsme se totiž brodili po lýtka a místy až po kolena v čerstvě napadaných sněhových návějích. Obzvlášť výživný byl poslední kilometr před hospodou, kdy jsme sice mohli jít po poměrně široké lesní cestě, ale vlastně jsme museli šmajdat vedle ní, protože z ní se na nás svým ironickým šklebem usmívaly dvě čerstvě prohrnuté běžkařské stopy. Zejména ta vpravo dostávala zabrat, třebaže naše snaha se jí vyhnout byla enormní.

Ani v restauraci jsme se nevyvarovali jistých nedorozumění. Vedoucí výpravy – jistý Svatoslav Kulík – sice dostatečně s předstihem upozorňoval, že na další cestu vyrazíme v 11.30 hod., dívčí část dětské skupiny to však buď neslyšela, nebo zcela ignorovala. Jak jinak si vysvětlit, že si dívky objednaly hlavní jídlo 10 minut před plánovaným odchodem. Dospělá část se proto rozhodla osamostatnit a vyrazila, hnána vidinou návštěvy minipivovaru Valášek ve Vsetíně. My se vydali asi se zpožděním 20 minut za nimi. Zrovna jsme rozebírali, za jak dlouho je doženeme, když tu se vynořili z lesa po naší levé straně. V tom kvaltu špatně odbočili a museli se vracet. Nelze na tomto místě nevzpomenout českého přísloví Spěchej pomalu nebo také Zkratkou blíž, cestou spíš.

Další putování již proběhlo bez potíží. Vlaky jely na čas a obstojně na sebe navazovaly, takže jsme již před šestou hodinou večerní vystupovali na nádraží v Ostravě – Svinově a unavení, ale šťastní a plni nevšedních zážitků se rozešli domů.

Mgr. Dan Fešárek

Fotografie si můžete prohlédnout TADY.

Video z fotografií najdete TADY.